O nemocnici

11.5.2022

Na 12. květen připadá tradičně Mezinárodní den sester a ošetřovatelství, během kterého si připomínáme důležitost nelékařských zdravotnických profesí. Pro mnohé je celoživotní práce u pacientů srdeční záležitostí a i přes nesmírnou náročnost této profese nedají na ni dopustit. To je i případ sestřičky Marie Adamusové z Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí, která v oboru pracuje ve městě “Ocelářů” již od roku 1964 a je tak nejdéle sloužící sestřičkou ve Skupině AGEL.

Přestože je Marie Adamusová osmnáctým rokem v důchodovém věku, i nadále vypomáhá na neurologické ambulanci a rehabilitaci v třinecké nemocnici. Samotný počátek její profesní kariéry o více než 60 let nazpět má kořeny v přátelství. „Ve 14 letech má asi málokdo představu, jakou práci si vybrat. Líbila se mi práce sekretářky, ale po vzoru kamarádky jsem si nakonec podala přihlášku na zdravotnickou školu. V roce 1960 jsem byla přijata na Střední zdravotní školu v Gottwaldově (Zlín) na obor zdravotní sestra,” začíná své vyprávění paní Marie, která nejraději tráví svůj volný čas s manželem na túrách v Beskydech.

Hned po škole nastoupila čerstvá absolventka na chirurgické oddělení Závodního ústavu národního zdraví (ZÚNZ) Třinec, který se nacházel v areálu Třineckých železáren. Marie Adamusová je sice rodačka z Holešova na Kroměřížsku, ale do severovýchodního koutu tehdejšího Československa dostala v roce 1964 tzv. umístěnku. „Tehdejší umístěnka byl dokument, který obsahoval údaje vztahující se k umístění absolventů odborných, středních a vysokých škol do zaměstnání. Nastupovali tam, kde byl nedostatek pracovních sil. Díky umístěnkám měli absolventi škol a učilišť vždy zajištěno pracovní místo. Mohla jsem zůstat ve Zlíně, ale řekla jsem si: „Jdu do světa, takže do Třince.“ Dnes se jezdí za hranice republiky, my jsme mohli jen za hranice krajů,” vysvětluje paní Marie s tím, že původně neměla vůbec tušení, že bude pracovat právě v Třinci. „Do Třince jsem zamířila s kamarádkou, se kterou jsem čtyři roky studovala. Myslely jsme, že jdeme do Frýdku-Místku, umístěnka byla ale do Třince. Věděly jsme, že z Holešova do Frýdku-Místku je velmi dobré spojení, ale po obdržení umístěnky jsme zjistily, že musíme jet do Třince (okres Frýdek-Místek). Tenkrát jsme ani nevěděly, kde Třinec je. Ve škole nám říkali, že musíme kvůli ubytování a dalších technických věcí přijet tři dny před nástupem do práce. Tak jsme do Třince přijely, ale nikdo nás nečekal. Byly jsme vykulené a tři noci jsme spaly na rehabilitaci na lehátkách, než nám sehnali ubytování.”

Fakt, že po příjezdu do Třince, ve kterém už v 60. letech minulého století byly dvě nemocnice, zamířily mladé dívky do té špatné, je úsměvnou tečkou za jejich kariérním startem. Ten přinesl začínajícím sestřičkám celou řadu překvapení, tím největším byla zdejší mluva. „ V šoku jsme s kamarádkou byly z místní řeči – to byla pro nás neuvěřitelná bariéra. Tady se mluvilo a stále mluví nářečím „po našymu“ a my jsme tomu vůbec nerozuměly. Přišla jsem na pokoj, a první, co mi paní říká: „Šostřičko pytečky herbatke.“ A má reakce: „Prosím? Co si přejete?“ Pak jsem se ještě desetkrát zeptala, desetkrát jsem řekla, že nerozumím. Naštěstí vedle ležící pacientka mi přetlumočila, že paní se chce napít čaje,” vzpomíná Marie Adamusová s tím, že postupem času začala nářečí rozumět.

Do ZÚNZ v třineckých železárnách nastoupila paní Marie na chirurgické oddělení a po mateřské pak na chirurgickou ambulanci. „Práce na chirurgické ambulanci byla pro mne velká škola. Ošetřovaly se úrazy jak lehké, tak těžké, spáleniny, vnitřní zranění, akutní příhody… Než přišel doktor na ambulaci, museli jsme si se vším poradit. Na chirurgické ambulanci jsem pracovala i po přestěhování v roce 1985 do Podlesí,” pokračuje maminka dvou dcer a babička dvou vnuků.

Od roku 1987 pracovala Marie Adamusová na mamologické ambulanci Nemocnice Podlesí, která byla součástí chirurgické ambulance, a později také v cévní ambulanci. V roce 1997 se podílela na založení Klubu MARIE, který sdružuje ženy s nádorovým onemocněním prsu. Od roku 2005 je jeho vedoucí.

Na otázku, zda se během její profesní kariéry změnili pacienti, paní Marie odpovídá: „Ke každému pacientovi, který přijde do nemocnice, musí zdravotníci přistupovat stejně jak v minulosti, tak i nyní. Je to pacient a zaslouží si maximální péči, ať má problémy jakékoliv. V minulosti byli pacienti pokornější, vděčnější, ale to bylo dané dobou. Dnešní doba je velmi uspěchaná,” má jasno nejdéle sloužící sestřička ve Skupině AGEL a ke své práci ve zdravotnictví dodává: „Vůbec nelituji, že jsem do toho šla. Práci ve zdravotnictví musí mít člověk rád, nemůže ji brát jen jako zaměstnání. Tato práce mi hodně dala. Člověk při této práci získá přehled o všem, rozšíří si obzory. A pokud chce v oboru pracovat, tak se musí pořád vzdělávat, školou nic nekončí.”

Školou však vše začíná. Bez kvalitního studia a pedagogů by práce zdravotních sester a ošetřovatelů nebyla možná. Společnosti AGEL založila v roce 2017 AGEL Střední zdravotnickou školu v Ostravě v roce 2017 a ta se během následujících let rozrostla o Vyšší odbornou školu a další pobočky v Českém Těšíně a Přerově. „Impulsem k založení nové zdravotnické školy byl dlouhodobý nedostatek středního zdravotnického personálu v Česku. Cílem školy je podílet se na výchově budoucího zdravotnického personálu s dopadem na jeho stabilizaci. Z původních 90 žáků v roce 2017 se škola rozrostla na více než 600 žáků, přičemž téměř 400 žáků studuje obory Praktická sestra a Diplomovaná všeobecná sestra. V loňském roce školu absolvovali historicky první maturanti, téměř 50% absolventů oboru praktická sestra nastoupilo do zdravotnických zařízení,” informuje Mgr. Alžběta Panáková, zástupkyně ředitele AGEL SZŠ a VOŠZ.

Jen v letošním roce školu absolvuje přes 100 budoucích praktických a diplomovaných sester. Škola bude mít letos taky první absolventy AGEL Vyšší odborné školy zdravotnické a téměř většina našla uplatnění ve zdravotnickém zařízení už během studia.